26. 12. 2018 | 03:00
Co je a není kýč, je otázka do pranice i pro designery. Ani oni se totiž často nemohou shodnout na tom, zda dotyčný předmět či cokoli dalšího je stále hezké, anebo již autor překročil hranici nevkusu.
Budete se divit, ale podle jedné definice je kýč dokonce druh umění, které se snaží zapůsobit prostřednictvím řekněme kapku přehnaných emocí. Mezi nejznámější kýče patří sádrový trpaslík. Jen se na něj podívejte, jak je roztomilý, hezoučký. Až se nad ním všichni dojmou, protože kdo neměl v dětství rád pohádku o Sněhurce a sedmi trpaslících? Vlastně si ho pořídíme z jakési nostalgické piety, a také proto, že pro nás po letech neztratil ten miloučký výraz. A to je vlastně podstata kýče. Koupili jsme ho, protože se nám líbil, a rozumová úvaha nad celkovou hodnotou trpaslíka šla stranou.
Nepřehánět!
Nutno dodat, že v určité situaci může mít kýč přece jenom nějakou hodnotu. Když do tmavé panelákové stěny umístíme vázu hrající všemi barvami, dodáme jinak nudnému nábytku vtip, aniž by se někdo pozastavil nad tím, nakolik je daná váza příšerná. Zato spousta hrnečků, sklenic, upomínkových předmětů odkudkoli a od kohokoli za sklem vytvoří dokonalou kýčovitou výstavku, popírající vkus majitelů. Víc než jinde zde platí, méně je více.
Přidaná funkce
Sádrové trpaslíky stíhají v kýčovitosti i sádroví jeleni. Stopy po nich nenajdeme pouze ve filmech pro pamětníky, ale objevují se i dnes. Designeři jim dodali nový rozměr v podobě lampy se stínítkem. Do rodiny kýčů přispěl svým nápadem také světoznámý designer Phillipe Starck, který trpaslíkům přidal funkci příručního posezení. Ve své době způsobil pozdvižení, nicméně dnes si Starckovy vtipné kýče pořizují všichni, kteří si chtějí vytvořit veselé, zábavné prostředí. Starck ovšem projevil kreativního ducha ještě v jednom případě, a sice když vytvořil posezení ve tvaru Buddhy s obličejem Lorenza Medicejského.
V jednom stylu
Při zařizování interiéru je vhodné se držet stylu, který se nám líbí. Uhnout z nastaveného směru by totiž mohla být cesta do kýčovitého pekla. Jde o to, že pokud se například rozhodneme pro retro styl, měli bychom se držet určitého časového období a nemíchat dohromady 50., 60. či 70. léta, která se vyznačovala specifickými prvky identifikujícími dané období. Výsledný mišmaš by totiž působil především kýčovitě. A stejně tak bude působit interiér, který je vybavený kopiemi zvoleného stylu.
Jak se v tom vyznat?
Na začátku jsme zmínili, že ani odborníci se tak úplně neshodnou na tom, co je kýč a co nikoli. Tápající laici si pak lámou hlavu nad tím, jestli nezpůsobí designový prohřešek, když si pořídí kousek, který se jim prostě líbí. Trápí vás podobný problém? Mávněte nad ním rukou. Chcete si pořídit do bytu slona s podnosem? Tak si ho pořiďte. Že ho návštěvy odsoudí jako totální kýč a vás mnohdy s ním? No a co! Je to váš byt a váš kýč. Ostatně, jestli bude mít chobot nahoru, třeba vám přinese i štěstí, které vám ostatní budou jenom závidět.
Text: Emma Hildová
Foto: Seletti, Philippe Starck, Mulberry Moon, Koziol
